Naučte se vést emočně inteligentní rozhovor

publikováno 27. 5. 2022 na iDNES.cz

Pokud chceme druhému člověku více porozumět, podnítit ho k nezávislé práci nebo projevit respekt vůči jeho znalostem a zkušenostem, nepůjde to jinak než formou rozhovoru. Ale není rozhovor jako rozhovor. Čtyři klíčové části emočně inteligentního rozhovoru přibližuje psycholožka Radka Loja.

Slova jsou jako kyblíčky, které každý z nás naplňuje vlastním obsahem. Slyšíte, co druhý říká? Ověřujete si, že jste správně porozuměli?  Věnujete druhému v rozhovoru plnou pozornost? Nebo koukáte průběžně do mobilu a těkáte očima zprava do leva?

Naše pozornost je nejcennějším darem, který můžeme ostatním dát. Když někomu věnujete plnou neposuzující a přijímající pozornost, je v tu chvíli jedinou věcí na světě, na které vám záleží. Co může být příjemnějšího?

Emočně empatický rozhovor je základem dobré spolupráce, důvěry a blízkosti. A to jak v pracovním prostředí, tak v osobním životě. Velmi dobré je v něm používat nepředpojaté „čisté“ otázky.

Používejte je, pokud chcete druhému více porozumět, podnítit ho k nezávislé práci, dát mu prostor pro rozvíjení jeho myšlenek, projevit respekt vůči jeho znalostem a zkušenostem nebo se sami dozvědět o tématu víc. Jejich autorem je David Grove. Já osobně je hojně používám při práci se svými klienty a na přednáškách. Mají obrovskou sílu. Ale pozor, lidé na ně nejsou zvyklí a někdy je jimi můžete hodně zaskočit.

Emočně inteligentní rozhovor má čtyři klíčové části:

Naslouchání

Když s vámi začne mluvit někdo z vašich přátel nebo blízkých, zaujměte otevřený a laskavý postoj a dejte této osobě svůj čas a plnou pozornost. Připomeňte si, že vám na tom člověku záleží. Pokud zjistíte, že jste pozornost ztratili, jemně ji přiveďte zpět k dané osobě, jako by byla posvátným předmětem meditace.

Pokud je to možné, nemluvte ani neklaďte otázky. To, že vnímáte, můžete potvrdit například výrazem obličeje, přikývnutím hlavy nebo občas řekněte „rozumím“. Pokud řečníkovi dojdou slova, dejte mu prostor pro mlčení, a až promluví, tak buďte připraveni znovu naslouchat.

Parafrázování

Parafrázování v rozhovoru je určitá forma spolupráce. Jednoduše shrnete to, co jste slyšeli. Pozor! Z mnoha vlastních zkušeností vím, že to může být velmi odlišné od toho, co ten druhý říkal nebo chtěl sdělit. Zvláště pokud se jedná o emočně nabité téma.

Parafrázování také často trénuji s posluchači na svých seminářích. Je fascinující, že pokud jde o důležitou věc, na kterou mají oba účastníci rozhovoru odlišný názor, většinou ani jeden není schopen napoprvé správně zopakovat, co ten druhý řekl.

Často druhého nenechají domluvit, ušklíbají se, skáčou do řeči, a aniž by si odsouhlasili, že slyšeli, co druhý říkal, začnou sdělovat svůj názor. Něco podobného děláme v životě běžně a potom se divíme, proč ve vztazích vzniká tolik nedorozumění.

Doptávání se

Slova jsou jako kyblíčky, které každý z nás naplňuje vlastním obsahem. Pokud chceme člověku více porozumět, podnítit ho k nezávislé práci, dát mu prostor pro rozvíjení jeho myšlenek, projevit respekt vůči jeho znalostem a zkušenostem nebo se sami dozvědět o tématu víc, je vhodné používat nepředpojaté otázky.

Autorem těchto mocných otázek je David Grove (kouč, lingvista, terapeut).  Já sama jsem se je naučila v NLP (neurolingvistické programování) od vynikající koučky Sue Knight. Často je používám při rozhovorech s klienty. Pozor! V běžném, ne moc hlubokém, přátelském rozhovoru mohou působit dotěrně. Všimněte si jejich struktury. Začínají spojkou „A“ a používají parafráze.

• A (jeho slova). A když (jeho slova) …
• A jaký druh (jeho slova) to je?
• A (jeho slova/shrnutí klíčových slov) ještě něco jiného?
• A kde (jeho slova)?
• A jako co to je?
• A existuje nějaký vztah mezi (jeho slova) a (jeho slova)?
• A když (jeho slova), co se stane/stalo (jeho slova)?
• A (jeho slova) co se stalo bezprostředně před tím?
• A (jeho slova) co se stane potom/příště?
• A (jeho slova) odkud to přichází?

Pro lepší představu vám uvedu srovnání otázek, které většinou klademe běžně a nepředpojatých otázek.

Pokud chcete pochopit sílu nepředpojatých otázek, je potřeba je vyzkoušet. Z mých zkušeností tyto otázky vedou skutečně k hlubokým a zajímavým rozhovorům. Připravte se ale na to, že běžný rozhovor vám zabere tak zhruba 5 minut času a pokud použijte nepředpojaté otázky, tak to může být klidně i hodina.

Sebereflexe

Při rozhovoru je velmi důležitá sebereflexe – vnímání vlastních pocitů a myšlenek. Hlavním důvodem, proč ostatní neposloucháme, bývá to, že se necháváme rozptýlit svými vlastními pocity a myšlenkami často v reakci na to, co říká druhá osoba. Nebo si v duchu připravujeme svoji odpověď.

Dobrým způsobem, jak reagovat na tato vnitřní rozptýlení, je uvědomit si je, přijmout, že tady jsou, a pokusit se je neposuzovat. Pokud je to možné, tak je nechte odejít. Pokud ve vás pocity nebo jiné vnitřní podněty zůstanou, nechte je prozatím také být a uvědomte si, jak mohou ovlivnit váš dialog. Později je můžete vnést do rozhovoru.

Sebereflexe je užitečná i pro toho, kdo hovoří. Klaďte v duchu otázky sami sobě: Jaké mám pocity u toho, co říkám? Proč se mi objevují? V čem se mě toto téma osobně dotýká? Pokud chcete, můžete o svých pocitech a nápadech mluvit – nebo je jednoduše přijmout, neposuzovat a nechat být.

Lidé se často ptají, jak můžeme věnovat současně plnou pozornost někomu, kdo mluví, a zároveň sobě? Je to podobné jako periferní vidění. Když se díváte na nějaký předmět, zaměříte na něj centrální vidění, ale vnímáte i okolí, což je periferní vidění.

Podobně můžete zaměřit svoji pozornost na centrální složku – osobu, kterou posloucháte – a zároveň udržovat periferní pozornost u sebe. Je to potřeba natrénovat. Tato schopnost je základem vědomé empatie.

Důležité je, aby se oba cítili spokojeni. Tento typ rozhovoru je základem dobré spolupráce, důvěry a blízkosti. A to jak v pracovním prostředí, tak v osobním životě. Vyzkoušejte si ho.