Dvanáct způsobů jak si efektivně škodit

Svůj původ mívají v našich tajných programech z dětství, k tomu je také nevědomky přebíráme z okolí. Nazývám je destruktivními myšlenkovými formami.

Společně s kolegyní Olgou Lošťákovou jsme na základě našich pozorování (zejména na seminářích) sepsaly jejich seznam a postupně ho doplňujeme. Klidně se přidejte. Máme velkou radost, když účastníci tyto destruktivní myšlenkové formy odhalují a začínají si je uvědomovat. Uvědomění je první krok k jejich zvládání.

Platí zde princip začarovaného kruhu: myšlenky spustí emoce, emoce vyvolají tělesné reakce a vše dohromady ovlivní naše chování. A protože si většinou podobné situace interpretujeme ve stejném modu, pohybujeme se v kruhu. Okolí na nás reaguje pořád stejně, čímž nás dokola utvrzuje, že máme vlastně pravdu. Pokud ještě navíc stále očekáváme, že se k nám druzí začnou chovat jinak, splňujeme definici šílenství podle Alberta Einsteina: Dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.

Pojďme se teď na ty naše destruktivní myšlenkové formy podívat.

Katastrofické scénáře

Mám ráda myšlenku, že nejvíce se bojíme věcí, které se nikdy nestanou. Na co nejčastěji myslíte, když vás něco trápí nebo stresuje? Většinou se nám honí hlavou ty nejhorší scénáře. Kolik z nich se naplní?

Například dcera jela ke kamarádce na narozeninovou oslavu. Byly jsme domluvené, že mi v osm zavolá. Bylo osm hodin a nikdo nevolal. Zavolala jsem já. „Volané číslo je nedostupné.“ Několikrát jsem volání opakovala – stejný výsledek. V hlavě mi běžely ty nejhorší představy. Sedla jsem do auta a jela tam. Dcera byla v naprostém pořádku. Na místě jsem zjistila, že mají velmi špatný signál pro mobilního operátora. Takže mé obavy byly naprosto zbytečné.

Strach z odmítnutí nebo neúspěchu

Někdy také kvůli našim obavám nezkusíme to, co by nás lákalo. Co bychom chtěli.

Pavel má strach oslovovat ženy, se kterými by rád navázal kontakt, takže je raději neoslovuje. Petr se bojí jít na pracovní pohovor, má strach, že neuspěje.

Když strach z odmítnutí nebo neúspěchu překonáme, často situace dopadne lépe, než jsme si představovali. A i když tak nedopadne, vždy se na ni můžeme podívat tak, že jsme se alespoň pokusili a získali další zkušenost.

Černobílé vidění

Vyndávala jsem nádobí z myčky. Dva hrníčky se neumyly. Co mi okamžitě naskočilo: „No tak to je super, ta myčka nefunguje.“ Na školení jsem dostala v hodnocení samé jedničky a jednu dvojku. Hned mě napadlo: „To jsi tedy fakt nezvládla. Účastníci byli nespokojení.“ Jako by většina jedniček nehrála roli.

Naučte se vnímat realitu se všemi jejími odstíny. Přinese vám to větší klid. Řekněte si „umyla se většina nádobí v myčce“ nebo „devět účastníků z deseti bylo naprosto spokojených. Svět není černobílý. Snažte se vnímat všechny krásné odstíny šedi.

Musy a mělbychy

Vyzkoušejte malý experiment. Nejdříve si vzpomeňte na nějakou situaci, kde si říkáte „musím“ nebo „měl bych“. Například „musím zase udělat těm dětem svačinu“ nebo „měl/a bych dětem udělat svačinu“. Něco si vymyslete. A teď si zavřete oči a řekněte si tu větu v duchu jen pro sebe. Jaké pocity ve vás tato věta vyvolala? A teď si ji zkuste říct ve tvaru „chci“. „Chci udělat dětem svačinu.“ Znovu sledujte svoje pocity. Vnímáte nějaký rozdíl?

Pokud něco děláme s pocitem, že musíme nebo bychom měli, často také vnímáme tíhu a nemožnost jiné volby. Otázkou je, zda opravdu musíme danou činnost dělat. Musím opravdu udělat tu svačinu? Nemusím. Ale pokud ji neudělám, děti budou mít ve škole hlad a já z toho budu mít špatný pocit. Takže – nemusím, ale varianta, že děti budou mít hlad, je pro mě horší. Takže tu svačinu vlastně udělat chci.

Rozdíl mezi postoji chci, musím a měl bych je v energii, kterou přinášejí. Pokud dělám něco, co musím nebo bych měl, přichází pocit tíhy a oběti. Pokud dělám, co chci, je to moje volba.

„To není moje vina“ aneb „Můžeš za to ty!“

Katka si neustále stěžuje na manžela: „Minulý týden zase pro změnu zapomněl vyzvednout dceru ze školky!“ Katčin obvyklý myšlenkový vzorec je: „On je tak nezodpovědný a já chudák to vždycky odskáču.“

Pokud bude Katka v tomto vzorci pokračovat, nic se nezmění a situace se budou pořád dokola opakovat. Pokud se ale například podívá na svůj podíl na těchto situacích a bude hledat odpovědi na otázky: Udělala jsem maximum pro to, aby nezapomněl? Mohla jsem mu to ráno připomenout. Co můžu udělat příště, aby se to neopakovalo?, tak je možné, že se bludný kruh přeruší.

Středobod vesmíru

Máte prezentaci a někteří účastníci např. zívají nebo se často dívají do mobilu. Vaše automatická myšlenka nebo domněnka může být: „Má prezentace se účastníkům nelíbí. Nudím je.“ Když se ale potom zeptáte, co se děje, tak se většinou dozvíte ty pravé důvody nepozornosti. Například: „Přijel jsem do Prahy ze Šternberka a vstával jsem ve tři hodiny ráno.“ Nebo: „Dcera je nemocná a je sama doma, takže na mobilu zjišťuji, jestli náhodou nevolá.“

Mohla bych jmenovat mnoho dalších příkladů, ve kterých má prim vztahovačnost a domněnky. Neberte si prosím věci osobně a ověřujte své domněnky. Jednoduše se to říká, ale hůř provádí. Jakmile s vámi začne cloumat emoce, například vztek, uražená ješitnost, lítost, ale také přílišné nadšení a tak dále, nechte jim čas, ať se zklidní a odplynou. Získáte tím odstup a můžete svou domněnku přehodnotit. Pokud opustíme pozici ve středu vesmíru a přijmeme, že se o tento střed dělíme s dalšími lidmi, uleví se nám.

Líbím se ti? Máš mě rád?

Kamarádka Jolana pekla meruňkový koláč. Jí a dcerce moc chutnal. Potom přišel Jolanin táta, kousek si dal a řekl: „Drobenka je rozteklá a zdá se mi, že je to nějaké sražené.“ Na chvilku Jolana viděla svůj koláč jako nepovedené nedochůdče. Jenže Jolana už tyto triky naší mysli dobře znala. Uvědomila si, co jí běželo hlavou, a zůstala u své meruňkové delikatesy. Udělala volbu a tuto zpětnou vazbu nepřijala.

Názory druhých jsou názory druhých. Máme právo si z nich vybírat a nenechat se jimi negativně ovlivňovat. Samozřejmě z názorů, kterých si vážíme, můžeme čerpat cennou zpětnou vazbu.

Srovnávání se

Mám lepší auto než kolega? Beru více než soused? Mám chytřejší děti? Jsem štíhlejší než kolegyně?

Podobné myšlenky vyvolávají stres, averzi vůči druhému, závist, pocit méněcennosti nebo pýchy. Vždy bude pravděpodobně někdo, kdo bude v něčem lepší než my a bude mít něčeho více. Pokud se budete srovnávat, máte doživotní zdroj trápení.

Můžete se však také rozhodnout vnímat své úspěchy, sledovat vlastní cestu a druhé přijímat takové, jací jsou.

Druhými se nechte inspirovat. Navíc si uvědomte, že vidíte jenom střípek z jejich života. No jo, majitel firmy. Ten se má. Už ale nevidíte probdělé noci ze stresu, rozvod a žaludeční vředy.

Očekávání

„Mám takový zvyk, že vždy odpovídám na všechny e-maily do 24 hodin. Takže ostatní to přece budou dělat taky tak. To dá rozum, ne?“ Nebo: „Jela jsem s autem do servisu kvůli výměně oleje a také jsem měla lehce odřený nárazník. To je jasné, toho si přece musí všimnout a ten nárazník mi zamáznou barvou.“

Jak jinak. Žádné z mých očekávání se nenaplnilo. Očekáváními škodíme sami sobě. Je fajn vědět, co potřebujeme a co je pro nás důležité. Stejně tak je důležité tyto své potřeby a představy sdělovat a neočekávat, že je někdo odhalí sám od sebe. Přijměte fakt, že se druzí nechovají podle našich představ. A mají na to právo!

Perfekcionismus

Připravovala jsem pro jednoho klienta materiály pro účastníky školení. Část materiálů byla barevných, část černobílých. Chtěla jsem, aby se barevné a černobílé střídaly. Aby materiály vypadaly zajímavě, prostě aby byly dokonalé. Jejich přípravou jsem strávila pět hodin, než mi asi při desátém školení došlo, co si touhou po domnělé dokonalosti způsobuji. V tu dobu to už bylo 30 hodin času navíc. Tak jsem potom vytiskla první stránku barevně a ostatní černobíle. Přípravou materiálů jsem tak strávila hodinu. Myslíte, že to někomu vadilo? Nevadilo, všichni byli naprosto spokojení a já jsem v ušetřeném čase ještě dodělala další příklady a případovou studii.

Snažíte se o dokonalost, která neexistuje? Vzpomeňte si na Paretovo pravidlo: 20 % úsilí přináší 80 % výsledků. Ve zbývajícím čase můžete často dělat něco jiného a užitečnějšího.

Za všechno může minulost…

Pokud k nám naše minulost nebyla úplně přívětivá nebo jsme udělali nějaké špatné rozhodnutí, může se stát, že se k tomu stále vracíme a brzdí nás to v současném životě.

Mám kamaráda Ondru. Často říká: „Kdybych byl tenkrát po škole hned odjel do Anglie a naučil se plynule anglicky, tak teď bych měl super placené místo.“ Klientka Bára si zase stěžuje: „Kdyby mě tak rodiče byli poslali na vysokou školu, to bych teď mohla dělat vedoucí. No ale uznejte, teď v mých letech?“ Je jí 35.

Minulost už je za námi, tu nezměníme. Hledejme možnosti, jak žít tak, abychom byli spokojení. Ondra si může najít učitele angličtiny a začít sledovat třeba anglické filmy. Bára se může přihlásit do programu celoživotního vzdělávání nebo začít studovat dálkově vysokou školu. Jakmile totiž byť i jenom nakročíme na cestu za naším snem či cílem, „nakopne“ nás to a přinese spoustu pozitivní energie.

Zobecňování

Šárka šla na rande přes internetovou seznamku a to se nepovedlo. A závěr? „Nemá smysl se na internetu seznamovat.“ Petra nebyla úspěšná u přijímacího pohovoru a hned ji napadlo: „Já si práci už nikdy nenajdu.“

Přirozeně máme tendenci se z našich zkušeností učit. Pozor ale na zobecňování, které nám nepomáhá. Vnímejte situace v jejich jednotlivostech. Všímejte si slov nikdy, nikdo, všichni, všechno, vždy, nic. Jsou věty s těmito slovy skutečně pravdivé?