Kritika – jak na ní?

Kritika: jak si s ní poradit?

Říká se, že se více učíme z kritiky, než z pochvaly, přesto kritiku dokážeme málokdy přijmout s klidným srcem a racionálním přístupem. Kritiku (a to i když je podaná konstruktivně) vnímáme často jako útok na sebe.  V následném emočním víru pocitů selhání, křivdy, vzteku, úzkosti, atd. se uchylujeme k protiútoku, k obhajobě a nebo se stáhneme z boje. Ani jedna z těchto reakcí však ke zdárnému vyřešení situace nepřispěje.

Proč jsme na kritiku tak citliví?

Jde totiž o to, že kritiku si často bereme osobně, dotýká se našeho sebeobrazu, touhy po dokonalosti a po přijetí druhými lidmi. Kritiku bereme tak, že jsme udělali chybu, chyba znamená selhání a to je přeci nepřijatelné.

Jak na kritiku reagovat?

Zachyťte začátek emočního víru a dejte si čas

Pokud Vás slova komunikačního partnera rozruší (cítíte, jak se Vám stahuje žaludek úzkostí, zvyšuje se Vám tlak, chce se Vám vyskočit z kůže atd.), dejte si čas – často pomůže vědomý nádech a výdech, napití se.  Snažte se vyhnout okamžité, automatické reakci.

Buďte autentičtí

Pomáhá, pokud v reakci na kritiku odhalíme, jak se cítíme, např. „Teď jsem zaskočená / překvapená. / To jsem nečekala.“ Znovu tím získáte trochu času a zároveň se v komunikaci partnerovi otevíráte (a naše otevřenost napomáhá tání ledů).

Chtějte více informací

Ptejte se: „Jak to myslíš? / Můžeš mi dát příklad chování? / Nerozumím přesně tomu, co říkáš.“ Pokud totiž nezjistíme detaily a přesnější pohled komunikačního partnera, často si následně příběh dotváříme pomocí domněnek. Když mi kolega řekne: „To se Ti dnes na poradě nepovedlo.“ a já se nedoptám, jak to myslí, můžu si vytvořit několik nepravdivých scénářů. Zároveň tím, jak získáváme informace, se můžeme hlouběji emočně zklidnit.

Kritika: neberte si ji osobně

Kolikrát kritika více vypovídá o druhém člověku, než o Vás. Pokud Vám tchýně řekne, že ona by takový nepořádek nesnesla a že byste si mohli uklidit – vypovídá to o její představě o pořádku, ale nikoliv o tom, jaký jste nebo nejste člověk.

Nejděte do protiútoku, nevymlouvejte se a nezlehčujte názor druhého

Obvyklou reakcí na výpad protistrany bývá protiútok. („Miláčku, zapomněla jsi natankovat. / No hlavně, že ty si všechno pamatuješ!“). I když člověk protiútokem pocitově „vyrovná skóre“, většinou se spustí další kolo kritiky, tentokrát už výrazně emočně nabité. Podobně fungují výmluvy, či snižování významu kritiky („To snad trochu přeháníš, ne? /O tak moc snad nejde!“). Při oprávněné kritice stačí přijmout odpovědnost za chybu a omluvit se: „Máš pravdu. Omlouvám se, zapomněla jsem. Natankuju zítra.“

Oceňte kritizujícího

Ačkoliv to tak nemusí v první momentu vypadat, může být kritika velkou pomocí a odhalit nám naše slepé místo (Když mi například nadřízený po prezentaci vytkne, že jsem uspávač hadů, může to být pro mě bod zvratu, na základě kterého zlepším své prezentační dovednosti). Předat kritiku nemusí být pro komunikačního partnera jednoduché, kolikrát si neví rady, jak Vám říct, co mu vadí. Proto může být užitečné ocenit jeho upřímnost a otevřenost.

Kdo nás kritizuje?

Je důležité rozlišit, od koho kritika přichází. Má tento člověk vliv na Váš život? Záleží Vám na něm? Zná Vás? Může Vás jeho kritika obohatit? Pokud ano, následujte postup doporučený výše. A pokud Vám na kritikovi nezáleží? Můžete použít asertivní techniku otevřených dveří („Máš právo na svůj názor.“ / Když myslíš…“) a nebo nasaďte tmavé brýle a dělejte, že jste větu přeslechli a případně změňte téma. Tyto dvě reakce Vám pomohou ze situace elegantně odejít.

I když je kritika faktická a konstruktivní, i tak se nás často dotýká. Z dlouhodobého hlediska je důležité přijmout, že je v pořádku dělat chyby (ze kterých se poučíme) a že nejsme dokonalí a to je také ok. A také to, že druhý nevlastní razítko, kterým označí, jací jsme nebo nejsme. Toto právo náleží pouze nám samotným.

Níže se můžete podívat na kratičké video Jaroslava Duška o jedné ze čtyř dohod: Neberte si osobně.

Mějte se pěkně!

Olga