Každý den děláme mnoho rozhodnutí, ať už v pracovních nebo soukromých záležitostech. Některá rozhodnutí mohou zcela zásadně ovlivnit náš život, chod firmy atd. Důsledky našich voleb vidíme většinou až později. V každém okamžiku se rozhodujeme nejlépe, jak dovedeme – na základě informací, které máme momentálně k dispozici a na základě toho, jak to cítíme. Rozhodování je tedy určitá kombinace rozumu a emocí.
Neuropatolog František Koukolík říká: „Člověk není rozumná bytost, která má emoce, ale emocionální bytost, která občas myslí.“
Jak to tedy je?
Americký lékař a neurolog Paul D. MacLean ve své teorii uvádí, že máme tři mozky, které se vyvinuly v procesu evoluce: plazí mozek, savčí mozek a lidský mozek.
Nejstarší z nich je plazí mozek. Skládá se z mozkového kmene a mozečku. Řídí základní fyziologické funkce, jako např. dýchání, spánek, krevní oběh nebo reflexy. Typické chování plaza je instinktivní. Pokud je had v ohrožení, tak vás uštkne, udělá se neviditelným nebo uteče a věřte, že o tom moc nepřemýšlí.
Později se našim savčím předkům vyvinul limbický systém. Tato část mozku je zodpovědná, (mimo jiné), za emoce, vzpomínky a návyky. Někdy se jí říká „tygří mozek“.
Třetí, nejmladší část našeho mozku je lidský mozek – neokortex. Umožňuje nám osvojit si jazyk, plánovat, uvažovat abstraktně a také také krotit emoce – držet tygra na uzdě.
Téměř každý z nás se někdy rozhodoval a choval z úrovně plaza, tygra nebo člověka.
Představte si, že máte jednání s klientem, které se nevyvíjí podle vašich představ. Pokud budete jednat z úrovně:
- plaza, tak možná utečete nebo se s ním začnete dokonce prát;
- tygra, tak se třeba rozpláčete nebo se začnete hádat;
- myslícího mozku, řeknete například, že si vše ještě potřebujete rozmyslet a domluvíte si další termín jednání.
Udržet tygra na uzdě je velké umění a základní krok pro úspěšné rozhodování.
Proč je těžké udržet tygra na uzdě?
Protože jak se mozek postupně vyvíjel, tak spojení ze staršího savčího mozku do mladšího myslícího mozku jsou silnější než v opačném směru. To způsobuje, že naše rozhodování a chování je velmi ovlivněno emocemi. Víc, než si myslíme. Často nejdřív přijde pocit a my se ho snažíme následně racionalizovat.
Např. pevně jste se rozhodli, že od příštího týdne přestanete jíst čokoládu. Je pondělí. Najednou dostanete chuť na čokoládu. Myslící mozek říká: „Ne“. Tygr ji ale chce a je dost silný. Přiměje tedy myslící mozek k souhlasu a najednou si říkáte: „Ano, dej si čokoládu, vždyť pracuješ na náročném projektu a potřebuješ energii. Navíc, dneska na ni mají akci a je za polovinu.“ Tak toto je racionalizace. A děje se v mnoha situacích, aniž bychom si to uvědomovali.
Pokud si čokoládu hned dáte, tak tygr vyhrál a ještě jste ho posílili. Pokud ho umíte držet na uzdě, tak víte, že je potřeba si trochu počkat. Emoce totiž nemívají dlouhého trvání. Můžete si je představit jako vlnu na moři, přijdou a zase odejdou. Pokud se rozhodujete v okamžiku, kdy jste na vrcholu emoční vlny, je téměř jisté, že podlehnete našeptávání emocí, v tomto případě touhy. Pokud si ale chvilku počkáte, emoce opadne, a vy do rozhodování zapojíte myslící mozek – rozum. Totéž platí o emocích strachu, studu, vzteku, přílišného nadšení atd.
Ta nejlepší rozhodnutí leží na průsečíku křivek rozumu a emocí, tak jak jsem nakreslila v tomto grafu. Takže nepropásněte ten správný čas, ale také si na něj počkejte.
9 odpovědí na otázky čtenářů a klientů:
Chtěl by vědět, jak emoce kontrolovat?
Nejefektivnější způsoby jak kontrolovat emoce jsou v podstatě tři:
- snížením reaktivity amygdaly,
- změnou myšlení
- přes tělo.
V limbickém systému je uložena taková mandle, které se říká amygdala. Neustále skenuje, jestli nám náhodou nehrozí nějaké nebezpečí, ať už emoční zranění nebo skutečná hrozba. Je ale trochu přecitlivělá a nepřesná. Pokud vyhodnotí, že by nás situace mohla nějakým způsobem ohrozit, přepne nás do režimu „bojuj, uteč, ustrň“ a ochromí naše rozumné uvažování. Takže jeden ze způsobů, jak více kontrolovat emoce je snížit přecitlivělost amygdaly. Toho lze dosáhnout např. meditací nebo praxí Mindfulness (Všímavosti).
Další dobrý způsob je regulace emocí přes myšlení nebo tělo. Myšlenky jsou v hlavě a emoce v těle. Vše je navzájem propojeno. Například vidíte nějakou věc, člověka nebo se nacházíte v určité situaci. Začnete si něco myslet (interpretovat). Ta myšlenka ve vás vyvolá emoci, která se promítne do těla a vše ovlivní vaše chování. Naše myšlenky (interpretace) vznikají na základě emočních vzorů a zkušeností. Takže si většinou myslíme pořád to samé dokola, generujeme stejné emoce a chování. Říkám tomu začarovaný kruh a splňuje definici šílenství, kterou vyslovil Albert Einstein: „Dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“ Takže pokud chcete regulovat emoce, změňte své myšlení a úhel pohledu na věci, situace a lidi. Emoce lze regulovat také přes tělo, např. dýcháváním, sportem, dobrým spánkem, sexem a jídlem.
Emoce nám prý říkají, jestli jsme na správné cestě nebo nikoliv… Možná by bylo dobré vědět, jestli je máme poslouchat, dostat se s nimi do blízkého kontaktu, takže poznáme, kdy a jak změnit směr. Akorát mi přijde, že paradoxně čím víc vím, tím těžší je pro mne vybrat si, co je správné….
Emoce nesou informace. Promítají se do našeho těla. Je velmi důležité být v kontaktu s emocemi a tím také se svým tělem. Není dobré emoce na sto procent poslouchat a jednat pod jejich diktátem, ale naslouchat jim. Emoce nemají dlouhého trvání – přijdou a zase odejdou.
Představte si, kdybychom pokaždé okamžitě poslechli např. svůj vztek – jak bychom se chovali? Nebo bychom se rozhodli třeba studovat školu a přišly by překážky a k nim emoce odpor. Přestali bychom studovat? Je potřeba naučit se emocím rozumět, umět si od nich udělat odstup a pozorovat je. Kromě emocí se v těle nachází také intuice, která nám o výběru směru může prozradit mnohem víc.
Co myslíte tím „vybrat si správně“? Nikdy nemůžete za stejných podmínek otestovat druhou variantu. Možná by byla lepší, možná horší. Svá rozhodnutí můžeme měnit.
To zní skvěle. Přemýšlím, jak poznám, že emoce jsou „opravdové”, nebo doopravdy mé…nebo půjčené, naučené či převzaté z rodiny. Například když se nějak cítím v určité situaci, jak poznám, jestli mi to říká, co je správné a co špatné, nebo je to spojené s nějakou oblastí mého života, na které ještě potřebuji pracovat a léčit?
Všechny emoce jsou naše, ať už jsme k nim přišli kdekoli. Důležité je převzít za ně odpovědnost, což znamená, že se s nimi naučíme pracovat, a nenecháme se jimi ovládat. Nemá smysl řešit, jestli je něco správné nebo špatné. Prostě to je. A záleží jenom na tom, co s tím uděláme. Jestli si budeme např. stěžovat, litovat se, obviňovat sebe či druhé nebo sebereme sílu a začneme krůček po krůčku vidět nové úhly pohledu a měnit se. Na světě neexistuje jediná věc, která by byla jenom špatná nebo jenom dobrá. Naše rozhodnutí mají také vždy dva póly, jenom my je někdy nevidíme nebo nechceme vidět.
Kde je mysl a co to je? Proč funguje separátně od emocí a citů?
Mysl chápu ve smyslu nástroje, který myslí. Dejme tomu, že je to náš mozek – celý. Víte, že mnoho lidí používá svou mysl jako automat? Přibližně 95 % jejich myšlenek je stejných jako včera a předevčírem. A to se hrdě nazývají „svobodnými bytostmi“. Myšlení je úzce propojeno s emocemi (viz odpověď výše – začarovaný kruh), ale mnoho lidí to propojení neumí vnímat – jakoby se odstřihli. Těmto lidem se právě nejčastěji stává, že je emoce ovládají. Nedokáží druhým říct, co potřebují, protože to sami nevědí, podléhají emočním únosům, stahují se do mlčení, bojují a často trpí psychosomatickými potížemi atd.
Ja ako človek s alexithymiou – zaujíma ma ako sa naučiť vyjadrovať emócie po tom čo som o túto možnosť prišiel vďaka veciam čo sa mi stali v minulosti.
Někteří lidé to měli v minulosti opravdu velmi těžké. Osobně se domnívám, že je možné znovu se propojit se svými emocemi a naučit se je vyjadřovat. Jak? Čtěte knihy, zkoušejte různá cvičení, najděte si vhodného terapeuta, který Vás bude podporovat, dělejte cokoli, co si myslíte, že vám může pomoci a hlavně to nevzdávejte. Velký úspěch je, když to bude každý rok aspoň o malinko lepší. Časem se ty roky nasčítají. Přesný návod, jak to udělat ale zatím neznáme. Jsem pevně přesvědčená, že ten kdo klepe vytrvale na dveře, tomu se jednou otevřou.
Z čeho vznikají naše emoční reakce a jak jdou odstranit naše neadekvátní reakce na situace a emoční bloky?
Na vzniku našich emočních reakcí se podílí zejména genetika, výchova, prostředí, ve kterém žijeme a co jsme z něj „odkoukali“, kultura, události, lidé se kterými jsme se setkali a setkáváme se atd.
Otázkou je, co je to podle nás neadekvátní reakce? Jak víme, že je neadekvátní?
Odstranit emoční reakce nelze, ale je možné je postupně měnit. Slovo emoční blok moc nepoužívám, mnohem reálnější a uchopitelnější mi přijde výraz „spouštěče našich emočních reakcí“, což jsou situace, které nás ochromují, opakují se a nejsme v nich skutečně schopni adekvátně reagovat – jednáme většinou z úrovně plazího mozku.
Připadá mi, že lidé nejvíce ptají, jak mají “věřit svým emocím”. Je to tak?
A když se lidé na to nejvíce ptají, tak to bude asi těžké, že? Máte pravdu, protože kdyby to bylo jednoduché a jednoznačné, tak se na to nikdo neptá. Já říkám nevěřte svým emocím, nevěřte svým myšlenkám. Naučte se je pozorovat, udělejte si odstup a na jejich základě si vytvořte názor. A hlavně si vždy ponechte prostor proto, že všechno může být nakonec úplně jinak!
Kde se dnes podíváme, vidím motivátory a workshoppery, kteří nás přesvědčují, ať se řídíme city. „Následuj srdce”, zní jedna z nejznámějších rad, nejen z pohádek. Když mají emoce a city své funkce, předpokládám, že obsahují důležité informace. Já bych se zeptala: Jak teda například poznám, že se zlobím, protože někdo překročil mé hranice a můj hněv je v dané situaci důležitý a adekvátní i pro toho druhého, kdo ho “vyvolal” (nechci, aby se opakovala) a kdy je můj hněv přehnaný, protože je to nějaký program a bylo by lepší emoci zpracovat a nereagovat okamžitě?
Uvedu vám příklad:
„Žena 54 let žijící v relativně spokojeném manželství si najde mladšího milence. Chlapík nepracuje, nechá se od ní živit a objektivně se k ní nechová zrovna nejlépe. Ona to nevidí a pod vlivem zamilovanosti překrucuje fakta. Přijde ke mně do poradny a prohlásí: „ Chci se rozvést. Celý život jsem se řídila rozumem, ale teď konečně budu poslouchat své srdce!“ No, jak si myslíte, že to dopadlo?
Podobné případy nejsou pouze v oblasti vztahů, ale také práce, financí atd. Např. pro mnoho lidí je „srdeční záležitostí“ nějaký koníček, např. focení, malování. Přijdou na takový workshop, kde jim třeba vtloukají do hlavy, ať následují své srdce a dají do toho maximum. Tak odejdou ze svého zaměstnání, dávají svému koníčku maximum a zjistí, že je to neuživí. Tím nechci říct, že by to neměli zkusit, ale vždy s rozumem, který by jim třeba poradil jak to postupně udělat. Nejlepší rozhodnutí opravdu leží na průsečíku křivek emocí a rozumu.
Jak poznáme, že se zlobíme?
Prostě se zlobíte a je to. A jestli je vaše reakce adekvátní zjistíte, jak jste s ní spokojená potom, až vaše emoce opadnou, a jak reaguje okolí. Posouzení je čistě na vás. Hodně záleží na výši vaší sebehodnoty. Lidé s nízkou sebehodnotou neustále pochybují o správnosti a adekvátnosti svých reakcí. Adekvátnost reakce nelze posoudit podle toho, jestli nás ten druhý „poslechne a už to nikdy neudělá“ nebo ne. Někteří lidé nerespektují naše hranice a respektovat je nikdy nebudou. Tam je namístě odpověď na otázku, jestli se s nimi musíme vůbec vídat.
Přeji vám, ať jsou vaše emoce v souladu s vaším rozumem!
Radka
Rozvíjejte svou emoční inteligenci a navštivte můj prezenční kurz: Emoce pod kontrolou – zvládání emocí v pěti krocích
Chci se podívat.
Podívejte se na moje nové ONLINE kurzy ZVLÁDÁNÍ EMOCÍ:
Chci se podívatTěšíme se na Vás!