Oběť v nás

Článek vyšel na portálu Psychologie.cz

Jana a její oběť

Je neděle odpoledne a Jana si povzdychne: „Ach jo… zítra zase pondělí… to je otrava…“ Je znechucená a cítí vztek, protože toho má v práci moc a šéfa nezajímá, že je přepracovaná. Kolegové dělají polovinu toho, co Jana, ale mají stejné odměny. Taková nespravedlnost! Janinu náladu pošle k úplnému bodu mrazu představa úterní prezentace. Jako by nadřízený nevěděl, že ji veřejné vystupování stresuje – pořád jí tlačí někam na porady. Jde si dát do kuchyně něco dobrého na nervy a všimne si nepořádku po manželovi. Pomyslí si: „Můžu mu to říkat 100 krát a stejně to nikdy po sobě neuklidí. Zase to zůstává na mě.“ Jana zvedne telefon a volá kamarádce Petře: „Ahoj, Petro, to jsem ráda, že jsi mi to zvedla… Já ti se cítím úplně nanic… ta práce je strašná, doma jsem všem ukradená, takhle jsem si opravdu svůj život nepředstavovala.“  Po 30 minutách víceméně monologu se cítí Jana trošku lépe. Ještě že má aspoň tu Petru. I když ta už na ní kvůli novému příteli také nemá tolik času co dříve…

Proč zahlédnout naši oběť?

V řadě z nás žije i oběť. Je to část naší osobnosti, která si ráda stěžuje, nechce přijmout za svůj život zodpovědnost, vnější svět a jiné lidi viní za svoji nespokojenost a neúspěch. S obětí jsou spojené pocity zoufalství, odporu, nechuti, bezmoci, vzteku, závisti. A ty často v roli oběti přenášíme do vztahů s druhými a otravujeme je jimi. Možná znáte někoho, kdo si v pozici oběti libuje – kolikrát po rozhovoru s takovým člověkem odcházíme s polovinou energie.

Navíc přístup oběti blokuje vystupování ze zóny komfortu, zkoušení a učení se nových věcí, přijímání výzev. A tak nám ta naše oběť šlape po štěstí.

Oběť u druhých je pro nás snáze viditelná. Naší vlastní oběť si už ale uvědomujeme hůře. Je to podobné zápachu z úst – všimnete si ho u druhého, ale svůj dech necítíme. Registrujeme negaci druhých lidí, ale svoji často nevnímáme.

Abychom mohli z oběti vystoupit, potřebujeme ji nejdříve zahlédnout. Proto se v tomto článku zaměříme na to, kde všemožně se může naše oběť skrývat a jak ji rozpoznat. Prozkoumáme společně čtyři cesty – v monologu, dialogu, pasivní agresi a prožitku závisti.

Jak o sobě a světe mluvíme

Odhalit naši oběť můžeme nasloucháním vlastním výrokům, které zrcadlí náš vnitřní prožitek. Podívejte se na pár příkladů, možná se v některém poznáte:

Prostě krátce a jednoduše – začněte sledovat, jak často si v průběhu dne stěžujete a nechcete přijmout svůj díl odpovědnosti a řešit problém, který vás trápí.

Doporučuju vám skvělou knihu Willa Bowena: „Svět bez stížností“ (vyšla česky v Synergii). Stěžuje si totiž oběť v nás. S knihou je spojená 21 denní výzva – pokaždé, když nahlas vyslovíte stížnost, přendáte si náramek (jakýkoliv nebo ten, který je součástí knihy) z jedné ruky na druhou. Je to úžasná technika sloužící ke zvědomování si toho, co vypouštíme z úst. Knihu nejdříve četl manžel a já jsem se jenom smála, jak často svůj náramek přendává z ruky na ruku (při telefonování s kolegy, při rozhovoru s rodiči, při jízdě v autě, starání se o syna a v mnoha dalších situacích). Smála jsem se, dokud jsem si nevzala náramek na ruku sama. Až potom jsem pochopila, kolik mých stížností bylo nevědomých. Oběť se zkrátka umí dobře schovávat.

Oběť a nenaplněné potřeby

Kolikrát ještě silněji a viditelněji můžeme naši oběť zachytit v  komunikaci s druhými lidmi. Oběť neumí asertivně sdělovat svoje potřeby a zastat se sama sebe.

Obava z konfrontace při poskytování zpětné vazby, kterou oběť prožívá, vede k racionalizaci (sama sobě vysvětlí, že nemá smysl se problémem zabývat) a následné nespokojenosti a obviňování druhých ze svých pocitů („Je strašná… Kazí tady pracovní atmosféru… Nemůžu se kvůli ní soustředit“). Podobná může být situace, kdy vám nevyhovuje např. rozdělení domácích prací, ale neřeknete to  a tiše trpíte s pocitem, že to není fér. A nebo, když partner zapomene na výročí svatby, vy se tím celý den trápíte a následující dny je tichá domácnost – partner se ale nedozví proč.

Potíže s odmítáním

V případě, že si oběť neví rady s tím, jak odmítnout požadavek druhého, často ho přijímá. Vnitřně prožívá odpor, nechuť, má pocit, že s ní druzí manipulují, že musí souhlasit a následně si svoji neschopnost druhé odmítnout přes sebou samými obhajují.

Klienti mi popisují situace ze svých domácností (např. „Tak jsme zase jeli tam, kam chtěla on/a.“ / „Nemám chvilku klidu. Jakmile jsem doma, všichni po mně něco chtějí.“). A také slýchám reakce: „Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem to udělat.“

V naprosté většině případů máme možnost volby. I když se třeba jedná o špatnou, a ještě horší variantu. Otázkou je: „Co je v dané situaci lepší? Jinými slovy – co je menším zlem?“ Je totiž velký rozdíl mezi vědomým rozhodnutím – požadavek mi nevyhovuje, ale naplním ho, protože se tak svobodně rozhodnu a reakcí z pozice oběti: „Ach jo… to je hrůza… co ale můžu dělat…prostě musím…“

Pasivní agrese

Zajímavým paradoxem je agresivita oběti. Když se řekne „oběť“, spíše řadu lidí napadne jakási ochablost, submisivita. Oběť ale dokáže být agresivní – a to  pasivně. Nevstupuje do otevřeného konfliktu, ale záškodničí.

Či jiné situace ukazující pasivní agresivitu oběti:

• Oběť sedí na zahrádce v restauraci a vadí jí, že u stolu vedle ní kouří. Nic hostům neřekne, ale vzdychá, koulí očima a záměrně nahlas (aby to ti vedle sedící zaslechli) si stěžuje svému doprovodu na jejich neohleduplnost.
• Honza potřebuje probrat důležitou záležitost s partnerkou Jolanou. Jolana se na Honzu zlobí, protože s ní nechce jet na víkend za rodiči. S Honzou ale své pocity nekomunikovala. Teď sedí, dívá se sice na Honzu, ale jakoby přes sklo a mlčí.
• Oběť pronáší výroky typu (ačkoliv se snažíte vysvětlit věc z různých úhlů pohledu): „Já ti opravdu nerozumím. Chci ti porozumět, ale opravdu ti nerozumím. Snažím se, ale nechápu.“
• Zapomíná opakovaně na úkol – slíbí, ale neudělá, nepřinese, přijde pozdě. Nedá vědět, že mu/jí úkol nevyhovuje, nedostanete signály nespokojenosti.

Oběť, úspěch druhých a závist

Výzkumy ukazují, že mnoho lidí vidí za úspěchem druhých talent jako jakousi magickou substanci, která odlišuje normální smrtelníky od těch úspěšných. A i v našem vnímání úspěchu druhého můžeme vlastní oběť zahlédnout.

Pro oběť je snadnější vidět úspěch jiných lidí jako projev talentu, nikoliv úsilí. Protože kdyby tomu tak nebylo a za úspěchem by stála dřina a překonávání překážek, potom by oběť čelila poznání – kdybych se já více snažila, mohla bych být také takto úspěšná. Oběť se tedy zjevuje i v prožitku závisti, v konfrontaci s tím, co bychom chtěli mít a nemáme.

Z oběti tvůrce

Prvním klíčovým momentem je prozkoumání vlastní oběti. A tím můžete začít už dnes. Na co zaměříte svoji pozornost? Můžete

• zkoumat váš vnitřní monolog: jak často si stěžujete.
• sledovat své komunikační návyky: potíže s odmítáním, vyjadřováním svých potřeb, poskytováním zpětném vazby a podobně.
• vnímat své emoční naladění: pocity bezmoci, závisti.

Jakmile vaši oběť zahlédnete, proměňte ji ve tvůrce. Velmi mi v životě pomohlo rčení Potřebuji odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.

Mobilizujme síly, chyťme si otěže našeho života, našeho štěstí či neštěstí a vědomě se rozhodněme, co s danou situací chceme dělat. A za toto rozhodnutí přijměme zodpovědnost, neházejme ji na svět či druhé lidi.

Olga