Vydáno 3.2.2020 na portálu Sendire.cz
Děti se učí nápodobou. Rodiče jim stojí modelem s odhodláním: „Chci jít svým dětem příkladem.“ Potíž je ale v tom, že rodiče kolikrát neznají svá slepá místa, a tak podvědomě dětem předávají negativní zprávy, programy a vzorce. V tomto článku se na tato slepá místa společně zaměříme a projdeme časté rodičovské hříchy, které budu ilustrovat na různých příkladech z každodenních života.
Potlač sebe, abys druhým nekomplikoval/a život
Vzala jsem svoji sedmiletou dcerku a babičku do divadla. Když jsme přicházely k našim sedadlům uprostřed, už byla řada zaplněná, a tak ostatní návštěvníci museli vstát, abychom mohly projít. Tento blízký kontakt a opakované: „Promiňte“ a „Děkuji.“ mi bylo velmi nepříjemné.
O přestávce jsme vyrazily na záchod. Postupně jsme prošly obležené toalety ve všech patrech, až jsme skončily v suterénu, kde byla fronta trochu kratší. Když jsme zaslechly první zvonění, bylo před námi stále tak 20 žen.
V ten moment se mi spustila stresová a emoční reakce. Představila jsem si, jak přicházíme pozdě do ztemněného sálu a za mnoha „Promiňte“ a „Děkuji“ se probojováváme na místo. A tak jsem dcerce a babičce řekla: „Holky, jak moc potřebujete? Vydržíte to až do konce? Ať nepřijdeme pozdě a nerušíme ostatní.“ Dcera prohlásila, že neví, že to nedokáže říct. Mamka se zatvářila lehce útrpně a pronesla: „Ale jo…“
Vrátily jsme se do téměř prázdné řady (ubylo tedy „Promiňte“ a „Děkuji.“). Sedíme s nevyprázdněným močovým měchýřem, čekáme na třetí zvonění a já si přemítám, že kdybychom zůstaly v suterénní frontě, už bychom byly pravděpodobně vyčůrané. Co mě ale napadlo hlavně, bylo: děti se učí nápodobou. A já jsem právě předala dceři jednu z lekcí: „Je potřeba překonat své fyzické potřeby, abys nenarušila komfort druhého.“
Otázky pro čtenáře: Jak často a v jakých situacích potlačujete v přítomnosti vašich dětí své potřeby, abyste nenarušili pohodlí druhého? Dokážete např. poprosit v kině pár před vámi, zda se by se prohodil, abyste lépe viděli? A nebo říct návštěvě, že děkujete za jejich přítomnost, ale že už potřebujete jít spát, abyste byli další den čerství?
Chybějící asertivita: kritika je útok, na který je potřeba zareagovat protiútokem či obranou
Jinou častou situací je schopnost přijmout kritiku. Stalo se vám někdy, že vaše dítě na upozornění na nedostatek otráveně zakoulelo očima, začalo se bránit, urazilo se či přestalo komunikovat? Jak byste chtěli, aby vaše dítě umělo kritiku přijmout? Vyslechnout si ji, ověřit porozumění, případně se omluvit nebo hledat řešení pro příští podobné situace? A teď si zkuste vybavit, jak byste reagovali, kdyby vám partner řekl věty podobné těm níže vypsaným:
„No to je dost, že máme konečně teplou večeři…
„V tomhle chceš jít do divadla?“
„Ty se ale dneska tváříš…“
„Jak to, že jsi zapomněla na…“
Děti jsou skvělými pozorovateli a když vidí, že ani rodiče neumí při přijetí kritiky zůstat v klidu, proč by měly ony?
Otázky pro čtenáře: Dokážete přijmout kritiku racionálně? Doptat se, naslouchat a domluvit se na řešení? Nebo začneme odvádět řeč jinam, vymlouvat se, přehazovat zodpovědnost či vyčítat jiné nesouvisející záležitosti protistraně („Nevynesl jsi koš.“ „A ty jsi zase odřela auto!“)?
Umění přiznat chybu: asertivita v praxi
Byl den odjezdu z naší dovolené. Už jsme měli vše sbaleno a tak, abychom načerpali sílu na cestu zpátky, uvařila jsem na pokoji kávu. Když jsem se otáčela pro mléko, shodila jsem hrneček ze stolu, ten spadl na zem a káva se nejen rozlila, ale také potřísnila zeď. V ten moment jsme mohli odejít, nasednout do auta, odjet a pravděpodobně by se nic nestalo. Co bych ale předala za zprávu dcerce? A tak jsem zavolala recepčního, domluvili jsme se na finančním vyrovnání, omluvila jsem se mu. Celá situace mi byla velmi nepříjemná, recepční se zlobil, ale… jak můžu chtít po svém dítěti, aby přiznalo průšvih, když to neumím sama?
Otázky pro čtenáře: Dokážete se omluvit, přiznat zodpovědnost za chybu a zvládnout případné negativní emoce druhého? A také – jak reagujete, když za vámi dítě přijde s tím, že něco pokazilo? Dokážete ocenit jeho otevřenost a důvěru nebo se hned začnete rozčilovat? Kdybyste byli vaším dítětem, svěřili byste se sami sobě s problémem i příště?
Silnější vítězí
Pokud vám vadí, že vaše dítě bere hračky mladšímu sourozenci nebo dětem na pískovišti, případně se k nim chová dominantně, zaměřte se nejdříve, jak svou sílu a pozici moci využíváte sami. Možná znáte takový ten klasický příklad: tatínek dává výchovný pohlavek synovi, který se dostal do konfliktu s mladším bratrem a přitom mu důrazně říká: „Mladší se nebijí.“ Tatínek si v tomto případu ale neuvědomuje, že děti se učí nápodobou činů ne slov.
Je totiž mnohem jednodušší využít sílu či mocenské prostředky („Udělej to, protože jsem řekla.“ / „Jdi si to okamžitě uklidit nebo nebudete televize.“ / „Neodmlouvej. Uvědom si, s kým to mluvíš.“) než přistoupit k partnerské komunikaci a opravdu dítě vnímat a snažit se najít dohodu. Vždy si řekněte, co je vaším cílem. Protože pokud chcete, aby vaše dítě umělo řešit konflikty v klidu, tak je fajn, abyste to uměli vy sami a dokázali jste mu to ukázat v praxi – a to nejenom směrem k dítěti, ale také ve vztahu s partnerem.
Otázky pro čtenáře: Jak často využíváte svoji pozici síly směrem k dětem? Vyhrožujete, že když nebude…, tak …? Nepřipouštíte diskuzi? Využíváte k vyřešení situaci svou fyzickou sílu? A naopak – jak často může dítě vidět ve vaší komunikaci s kýmkoliv jiným konstruktivní řešení problému?
Hned je pokaždé různě dlouho
Potřebujete s dítětem odejít ven. Vidíte, že si hraje se stavebnicí, tak mu řeknete: „Za 10 minut odcházíme. Až budete ručička tady, jdi prosím uklidit stavebnici.“ Po vypršení deseti minut přicházíte a vidíte, že dítě má v pokojíčku ještě větší nepořádek a připravené rozhodně není. Začnete se rozčilovat.
Od dětí vyžadujeme sebekázeň, sami býváme ale časově neurčití: „Hned přijdu… za chvilku bude svačina… už tam budeme!“ Pokud sami důsledně dítěti neukazujeme na svém příkladě dodržování časových dohod (řekneme: „Jsem u tebe za pět minut.“, ale přijdeme za půl hodiny), těžko se samo bude učit mít o čase přehled.
Otázky pro čtenáře: Jak často používáte výrazy typu „za chvilku“; „hned jsem tu“? Opravdu dodržujete dohody spojené s časem? Vyzkoušejte být důslední a ukazujte dětem, že časové dohody platí pro všechny – včetně vás.
Důležité je, co si o tvém vzhledu myslí druzí
Udělala jsem dcerce před odchodem do školy složitý účes. Když se vrátila domů, ptám se jí: „Tak co ve škole?“ a ona říká: „Jo, super.“ A já na to: „A říkal někdo něco? Pochválila ti účes nějaká kamarádka?“ Dcerka: „Nevšimla… nikdo nic neříkal.“ Měla jsem chuť říct: „To je škoda…“ Ale najednou mi došlo, co dceru učím – vnímat, jestli druhý oceňuje to, jak vypadá. Vždy přece chci, aby svůj vzhled hodnotila hlavně sama a nebyla závislá na tom, jestli jí někdo řekne, že jí to sluší nebo ne.
Otázky pro čtenáře: V jakých situacích dáváte svým dětem najevo, že to, co si myslí druhý, je důležitější než jejich názor? Dcera jednu dobu chtěla do školky nosit každou ponožku jinou. Má první reakce byla: „Tak to tedy ne.“ Vzápětí jsem si ale uvědomila, že tato reakce vychází z mé obavy z toho, co o mně jako matce řeknou jiní rodiče. Přeci dcerka má právo na to, rozhodnout se, jaké bude mít ponožky. A spíše se od ní můžu inspirovat já: jaké by to bylo, kdyby mi bylo jedno, co si o mém oblečení řeknou druzí? Co bych si vzala na sebe, čistě z radosti a pohodlí?
Dejte si také pozor na to, jak mluvíte před dítětem sami o sobě. Pokud se v jeho přítomnosti prohlížíte v zrcadle s útrpným pohledem a větami: „Teda, já vypadám… Takhle nemůžu jít ven… Ach jo, já jsem tlustá…“ můžete zanedlouho zaslechnout podobné věty i od vašeho potomka.
Nesmíš odmítnout, aby se druzí necítili nepříjemně
Všimla jsem si, že dcerka v řadě situací neumí jasně odmítnout požadavek, který jí nevyhovuje. Když za ní přišla babička, jestli chce jet na výlet, tak začala neurčitě říkat: „No, já nevím…“ Přitom bylo ale zřejmé, že se jí nechce. Nebo jiný příklad: manžel připravil dcerce polévku, ta jí zřejmě nechutnala. Odsunula talíř a říká: „Polévka je moc dobrá, dám si za chvilku.“ A polévky se už nedotkla.
Začala jsem tedy pozorovat míru své vlastní asertivity. A hle, relevantní situace na sebe nenechala dlouho čekat. Byli jsme u babičky na návštěvě a babička mi nabízí koláč. Neměla jsem na něj chuť, byla mi ale nepříjemná konfrontace, a tak říkám: „No… děkuju… tak mi kdyžtak kousek dejte…“ A nechala jsem koláč netknutý. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se jedná o nápodobu a začala jsem vědomě dcerce ukazovat, že je v pořádku odmítnout, říct ne. A bylo pro mě krásné vidět, že dcerka postupně proměnila svá neurčitá vyjádření v jasná stanoviska.
Otázky pro čtenáře: V jakých situacích se před dítětem dokážete zastat sami sebe? Např. vrátit jídlo v restauraci, když vám nechutná (aniž byste ho jedli, a přitom si na něj stěžovali); reklamovat produkt, se kterým nejste spokojení; odmítnout návštěvu, na kterou se vám nechce?
Děti velmi dobře vnímají naše neurčité odmítání či neschopnost vyjádřit nespokojenost, stejně tak jako následné brblání si a stěžování si na druhého v jeho nepřítomnosti. A tuto pasivní agresi přejímají. Stěžují si například na spolužáky/kamarády, ale neumí jim přímo a asertivně říct, že jim jejich chování vadí.
Můžeš za to, jak se já cítím
Na závěr nechávám bod, který může napáchat velké zlo. Neučme naše děti, že jsou zodpovědné za to, jak se cítíme. Pozor na věty: „Zkazil/a jsi mi náladu.“ „Vyděsil/a jsi mě.“ „Mě snad z Tebe klepne…“ „Zklamal/a jsi mě.“ A už vůbec je citově nevydírejme: „A teď bude maminka smutná, protože jsi nic nesnědl.“
V těchto situacích dítěti podvědomě říkám, že může za mé emoce. Ale tak to není. Emoce vznikají na základě toho, jak vnímáme svět, na základě našich potřeb, zkušeností, očekávání, názorů (proto třeba kolegu rozčílí, že mu nadřízený nepoděkuje za provedenou práci, jiného ale podobná situace nechává chladnou) i na základě našeho aktuálního stavu (když jsme ve stresu, rozčílíme se snadněji, než když máme dostatek duševních fyzických sil).
Pokud se děti naučí, že jsou zdrojem emocí druhých, projeví se to negativně v jejich každodenním životě: např. budou vinit druhé z jejich nepohody, ale také budou méně odolné vůči emoční manipulaci (vyvolávání pocitů viny, zastrašování atd.).
Jednoduchým prvkem, který můžete do své komunikace zařadit je: když jste například rozčílení z práce a kvůli tomu s dítětem mluvíte nepříjemně, řekněte mu to: „Jsem naštvaná z práce, není to o Tobě (nemůžeš za to Ty).“ Mluvte o svých potřebách a názorech: „Jsem rozčilená, protože sis neuklidil stůl, a přitom jsi mi řekl, že to uděláš. Dodržování dohod je pro mě důležité.“ místo „Ty vždycky přijdeš na to, jak mě rozčílit. Jsi tak hrozně nepořádný.“
Otázky pro čtenáře: V jakých situacích dětem říkáte, že můžou za to, jak se cítíte? Kdy je citově vydíráte?
Začněte u sebe: osobní asertivita
Pokud vás tedy někdy při pohledu na vaše děti napadá, kde tohle hrozné chování vzaly, zaměřte se nejdříve na sebe. Děti jsou úžasnými učiteli a bolavými zrcadly. Ne nadarmo dětští psychologové, když za nimi přichází klient s větou: „Mé dítě zlobí… udělejte s ním něco.“, začnou pracovat nejdříve s rodiči.
Zkuste dnes pozorovat sami sebe z odstupu, vžít se do pohledu dítěte, které vás sleduje a učí se od vás. A na závěr dne se sami sebe zeptejte: „Co se dnes ode mě mé dítě mohlo naučit? Co říkám a co opravdu používám v praxi?“
Tip na závěr. Pokud zjistíte, že jste se zachovali jinak, než byste si přáli, můžete se o tom s dítětem pobavit. Vysvětlit mu to. Nejde o to, abyste byli dokonalí. I umění mluvit o tom, co se mi nepovedlo a jak bych chtěl/a příště zareagovat jinak, je pro dítě úžasný učební moment.
Zajímá Vás, jak řešit různé obtížné komunikační situace? Pokud chcete získat praktické nástroje a tipy k asertivní komunikaci, přijďte na školení: Asertivita a zvládání obtížných komunikačních situací
Olga