Vztahový paradox

Mělo by tedy ideálně v našem zájmu platit, že si svých blízkých budeme vážit a chovat se k nim jako k cennému pokladu.

Vztahový paradox v praxi

Podívejte se ale nejdříve na dvě situace.

Mohla bych pokračovat celou řadou další situací, kdy se ke kolegovi, nadřízenému, známému, návštěvě atd. chováme lépe než k našim blízkým. A samozřejmě netvrdím, že se k těm nejbližším nechováme nikdy láskyplně a nesnažíme se s nimi konstruktivně komunikovat. Mnoho mých klientů, známých či přátel však tento vztahový paradox zná. K blízkým si dovolíme mnohem více než k těm, kteří nám jsou vzdálení.

Roli hraje připoutání

Psycholožka, odbornice na Attachment (teorii rané citové vazby) Kristýna Bušková, PhD. vnímá, že se k blízkým často chováme hůře, protože od nich očekáváme naplnění svých „attachmentových potřeb, to znamená potřeb jak citových tak i těch fyzických. Ve chvíli, kdy v tomto blízké osoby nějakým způsobem z našeho pohledu selhávají nebo se naše pohledy různí, tak nás to může hodně znejišťovat. Naše reakce pak obvykle odpovídá tomu, jak moc nás to v tu chvíli znejišťuje a jak jsme zvyklí podle typu citové vazby, kterou máme my sami, v takovýchto situacích reagovat. Začneme druhému bezostyšně nadávat a obviňovat ho? Pak jsme z hlediska vazby nejspíše úzkostně ambivalentní. Utíkáme z konfliktu a raději trpíme tiše v koutku? Pak jsme pravděpodobně vyhýbaví. Snažíme se druhému vysvětlit, v čem potřebujeme jeho pomoc a zároveň pochopit, v čem jsou limity toho druhého pro jejich naplnění? Pak máme patrně jistou vazbu. Je užitečné typ naší vazby prozkoumat – moc pěkná a dobře čtivá je knížka „Citové pouto“  (A. Levine a R. Heller, Synergie).

Doma nám toho odpustí více

Roli hraje i očekávaný důsledek našeho jednání. Pokud se budeme chovat nepříjemně ke klientovi nebo k manažerovi, budeme dávat průchod vzteku ve vztahu s kolegy, pravděpodobně přijdou pracovní sankce. Z vlastní praxe s klienty bych mohla jmenovat řadu příkladů, ve kterých dlouhodobé nepřátelské chování daného pracovníka vedlo od finančních a kariérních postihů až k jeho propuštění.

V práci se tedy řada z nás „drží“, protože se obáváme negativních následků. V průběhu pracovního dne udržujeme profesionální tvář, usmíváme se na kolegy a myslíme si přitom svoje – a doma tuto masku odkládáme, protože „držet fazónu“ je náročné.

A kde jinde než doma bychom si měli dovolit profesionální masku odložit? Vědomá komunikace, vnímání druhého, naslouchání, ochota hledat společné řešení stojí energii. Vnímám toto nastavení „doma mi špatnou náladu odpustí“ jako nebezpečné – zvlášť když uvážíme, že se u nás podle statistik rozvádí téměř polovina manželství. Nejčastějším důvodem je nesoulad povah, odlišné názory a vzájemné odcizení. Více než polovina rozvedených párů uvádí, že by si přáli, aby se jejich partneři více věnovali vztahu a investovali do něj více času i energie.

Na skutečnost, že nenaplněné vztahové potřeby se často stávají důvodem rozvodu, je ale možné se podívat i z druhého konce. Očekáváme, že nás druhý bude respektovat, bude nám naslouchat, investovat do nás energii atd. Nakolik ale dokážeme my sami druhému tyto potřeby naplnit?

Vystoupit z nefunkčních vzorců komunikace

Často se u svých klientů setkávám s tím, že trvají na vlastní pravdě a jejím prosazování, ať jde o praktické záležitosti (jako způsob nakládání myčky, frekvence úklidu), nebo přístup k výchově dětí, ke společné budoucnosti. Velkou vztahovou pastí je, když si myslíme, že náš pohled na věc je ten jediný správný. A následně nenasloucháme, rozčilujeme se, nejsme ochotní konstruktivně diskutovat, protože my přece ze své pozice ustupovat nebudeme.

Zkuste si představit, jaké důsledky by tento postoj měl například v obchodním vztahu. Klient říká: „My bychom rádi kampaň spustili v červenci.“ A vy byste na to okamžitě odpověděli (s otráveným výrazem ve tváři): „To snad ne! To nebude v červenci fungovat. Kampaň spustíme až v září.“ Co by nastalo v rámci vašeho profesního vztahu?

A teď to jenom otočíme. Přijde za vámi partner a říká: „Zlato, co kdybychom jeli na dovolenou až v listopadu?“ A vy byste místo automatické reakce („No to snad ne. Co tam budeme v listopadu dělat? Vždyť tam zmrzneme. Pojedeme normálně v létě…“) řekli: „Říkáš v listopadu. A proč zrovna tento měsíc?“ A následně byste s respektem naslouchali a konstruktivně komunikovali své potřeby, bez trvání na vlastní pravdě jako jediné možné. Změnila by vaše reakce směr a atmosféru celého rozhovoru?

Všímavost

Pokud chcete vědomě budovat vztahy s blízkými, posilujte svoji všímavost (mindfulness). Kolikrát si totiž pod silou emoce ani neuvědomíme, že se k druhému chováme agresivně nebo že potlačujeme v zájmu zachování rodinné harmonie své vlastní potřeby. Je užitečné zachytit už předzvěst potenciálního konfliktu (vnímat úroveň své energie a míru spokojenosti, zachytit destruktivní myšlenky), ať můžete zavčas ještě racionálně a ne pod vlivem emočního únosu komunikovat a sdělit, co potřebujete.

Všímavost a komunikace

Podívejte se na dva příklady:

Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi je právě ve všímavosti – schopnosti zachytit svoji nízkou emoční a mentální kondici, uvědomit si potenciálně destruktivní chování a následně v dovednosti využít konstruktivní komunikační prvky.

Perspektiva

Pomoci nám může také změna perspektivy. Už je to pár let, co jsem si prošla technikou, která mi dodala motivaci chovat se k blízkým lépe. V rámci vizualizace svého pohřbu a jeho ideálního průběhu jsem se snažila jako neviditelný svědek zachytit rozhovory mezi mými blízkými. Co bych chtěla, aby o mně říkali partner, děti, kamarádi, rodiče?

Došlo mi třeba, jak moc je pro mě důležité, abych věnovala dcerce dostatek času a pozornosti. Aby na mě měla vzpomínku, že když mě potřebovala, tak jsem tam byla. A toto uvědomění mi pomohlo jinak si plánovat čas – s větším ohledem na naše společné aktivity.

Tato technika nám z jiného konce pomáhá ujasnit si, jaký vztah chceme s druhým mít. Kolikrát o tom totiž ani nepřemýšlíme – prostě reagujeme automaticky, podle zajetých kolejí, ale přitom tak, že naše chování neodpovídá tomu, jak chceme, aby se s námi druhý cítil.

Přetočení času

Pomáhá ale i brát věci s humorem a lehkostí. Máme s manželem domluvený jeden komunikační prvek, který poměrně často používáme. Stává se, že do komunikace vkročíme nesprávnou nohou – druhému odsekneme, kritiku podáme útočně atd. Pokud si to ten, co vykročil špatnou nohou, uvědomí, může říct „přetáčím situaci“ a třeba opravdu odejít z místnosti, znovu do ní vstoupit a začít komunikaci konstruktivně. Přetočení dodává do komunikace humor a lehkost a poskytuje šanci ke konstruktivnějšímu směru komunikace.

Zítřek nám nikdo neslíbil

Můžete si také zkusit představit váš běžný denní program, ale bez vašich blízkých. Při této představě zajděte do praktických detailů. Třeba: jak by probíhalo běžné ráno bez vašeho partnera a dětí? Zabezpečování chodu domácnosti? Trávení víkendů? Vánoce? Narozeniny? Dovolená?

Žijeme často v koloběhu povinností a neuvažujeme nad tím, jak moc je každý z těchto společných momentů vzácný. Jako by se tyto chvíle mohly opakovat do nekonečna. Ale – děti rostou, dospělí stárnou. Nikdy už nevstoupíme do stejné řeky.

Možná na vás může takový závěr článku působit morbidně, ale právě vědomí neopakovatelnosti každé chvíle a také naší konečnosti nám může pomoci investovat více energie do vztahů s našimi blízkými – dokud máme možnost s nimi trávit čas. Protože další minutu, hodinu, zítřek nám přece nikdo neslíbil.