Zvládání emocí ve výchově – na ČT v pořadu Sama doma

23. září jsem si povídala s paní moderátorkou Martinou Vrbovou v seriálu Sama doma a potom jsem odpovídala divákům na spoustu dotazů na chatu. Všechny otázky jsme nestihly probrat, ale moc se mi líbily, tak jsem Vám je sem napsala.

Na náš rozhovor se můžete podívat zde na tomto odkaze.

Začala škola a s ní i spousta úkolů a povinností nejen pro děti, ale i pro rodiče – lze to zvládnout s úsměvem na rtech?

Myslím si, že lze. Je ale důležité, aby to byl opravdu úsměv a ne křeč.

Září je opravdu velmi náročné jak pro děti, tak i pro rodiče. Chvíli trvá, než si všechno sedne – kroužky, povinnosti, kdo bude s kým sedět, kamarádit, nekamarádit … Je potřeba se vzdát toho, že bude všechno dokonalé a přesně podle našich představ. Je fajn si stanovit pár priorit, co je pro nás opravdu to zásadní a ostatní nechat tak trochu plavat.

Je důležité si uvědomit a přijmout (i když je to někdy těžké), že my sami jsme zodpovědní za to, jak se cítíme. To znamená, že když např. zaujmu postoj „nevím kde mi hlava stojí, jsem unavená a naštvaná a může za to září“ tak se v podstatě vzdávám jakékoli možnosti „úsměv“ a něco s tím něco dělat. Pokud si ale v hlavě nastavím např. „Ano, září je náročné, co mohu udělat proto, abych nebyla tak vyčerpaná“ tak je v tom velký rozdíl a já to mohu změnit.

Je potřeba dobíjet baterky, vlastní energii a neříkat si, že budeme odpočívat, až skončí září, protože právě to září potřebujeme řešit při síle a v klidu, protože je to základ pro další období. Takže doporučuji odložit všechny aktivity, které nejsou úplně nutné (úklid, teplé večeře) a naplánovat si trochu klidu.

Čím to je, že pokud mám hodně povinností v práci, pak na mne čekají ještě povinnosti doma a k tomu se dítě nemůže naučit vyjmenovaná slova – a já prostě bouchnu – co se odehraje v mé hlavě v mém těle.

Bouchnu, protože jsem přetížená. Navíc dítě je také přetížené, protože mu ty vyjmenovaná slova nejdou a když jsou přetížení a naštvaní dva tak jak to může dopadnout?

Zjednodušeně si představte, že v hlavě nemáme jenom jeden mozek, ale máme tam tři. A vznikly postupně, jak se vyvíjel lidský druh. Jeden z nich je zodpovědný za základní životní funkce a přežití (plazí mozek – mozkový kmen a mozeček), druhý za emoce (savčí mozek – limbický systém) a třetí je ten rozumný (lidský mozek – neokortex). V tom savčím mozku je amygdala – kterou si můžete představit jako takový knoflík, spouštěč emočních únosů. Pokud jste přetížení a někdo např. zmáčkne ten knoflík (dítě se nemůže naučit vyjmenovaná slova), tak se zjednodušeně neokortex odpojí a vás zaplaví emoce a začnete reagovat podle nefunkčních naučených vzorů – v základu bojuj, uteč, ustrň. Necháte se tedy pohltit emocemi, dojde k tzv. emočnímu únosu – bouchnete, bojujete. (Myšlenky jsou v hlavě, emoce jsou v těle …)

A proč vlastně moji nespokojenost odnese dítě či okolí?

Dítě nebo blízké okolí zmáčkne ten knoflík, který nastartuje emoční reakci. Tady bych chtěla zdůraznit, že lidé se většinou v práci ovládají a emoce potlačují (takže už vlastně přijdou domů přetížení, natlakovaní), a doma jim dají volný průběh, tam mají pocit, že si to mohou dovolit.

Jak tedy emoce ovlivňují naše vztahy s okolím, jak ovlivňují naše jednání a zvládání situací?

Naprosto zásadně. Pokud umíme s emocemi pracovat, tak je dokážeme používat konstruktivně (např. v komunikaci) a vypouštíme je způsobem, který neublíží ani nám ani našemu okolí (např. sportem, s kamarádkou, s terapeutem). A děti se to od nás učí. Když jsme ve stresu, tak jedeme na základních reakcích, stáhneme, mlčíme nebo řveme. A to rozhodně vztahům ani úspěšnému zvládání situací neprospívá.

Vy se zabýváte emocemi a hlavně tím, jak je mít pod kontrolou – co je znakem toho, že emoce pod kontrolou nemáme?

Často říkám, že je velmi důležité, abychom my měli emoce, ale aby emoce neměli nás. Situacím, kdy emoce mají nás říkám emoční únosy. Spolehlivě je poznáme tak, že následně litujeme toho, co jsme řekli, udělali nebo naopak neřekli či neudělali. Vraťme se k těm vyjmenovaným slovům …

Když neumíme pracovat se svými emocemi, tak to okamžitě vidíme jako zrcadlo ve vnějším světě: problémy s kolegy v práci, špatné vztahy v rodině, nespokojenost, fyzické zdraví – emoce se promítají do těla

A jak se nekontrolované emoce projevují právě při výchově?

Děti se učí jako opičky, zrcadlí nás. Pokud rodiče nedokáží zvládat své emoce, nemohou to umět ani děti. „Jak se to chováš ke své matce“? Už jen tato věta pronesená tím specifickým tónem znamená, že matka nezvládá své emoce. Co na to asi tak dítě může odpovědět?  Namístě by bylo se třeba zeptat: Stalo se něco? Co mi tím chceš říct? Rodiče by mohli být Ti rozumní, kteří už to s emocemi umí a pomáhají dětem s jejich emocemi. Nebo častý případ sourozenci se perou, jeden dostane facana s větou „to máš za to, že biješ slabšího.“ Ale rodič vlastně také bije slabšího. Nemluv sprostě a rodič také mluví sprostě…. Mami stalo se něco – ne nic. Dítě cítí, že to není pravda, a potom se nemůžeme divit, že nám třeba lže nebo nechce říct o svých problémech… toto by bylo na samostatný rozhovor.

Jaké etapy života jsou pro zvládání emocí při výchově ty nejnáročnější/například brečící malé dítě, škola, puberta?

Toto je velmi individuální, každé dítě je jiné. Já mám dvě děti 16 a 19 a emočně náročné je to pořád. Hlavně proto, že je mám moc ráda a že mi nich velmi záleží. Hlavní rozdíl vidím v tom, že když byli malé, tak jsem je tak nějak měla pod kontrolou – emočně náročný byl třeba pláč, spory s kamarády, stížnosti ve škole apod. Teď když jsou velké, tak je pod kontrolou nemám a emočně náročné je řidičák, jede na vodu, dcera odjela do Milána …

Jak tedy zvládat emoce při výchově jak mít emoce pod kontrolou – ve  vaší knize píšete, že k tomu stačí 5 kroků – jakých?

5 kroků stačí. Ale umět je aplikovat je práce na celý život.

1. Zastavit se
2. Pojmenovat
3. Technika
4. Vyhodnotit
5. Psychohygiena

Jaký dlouhý a složitý je to proces naučit se zvládat emoce?

Je to práce na celý život. Když se ale ohlédnete zpět, tak vidíte, že vám to jde vždycky o trošku lépe.

Co můžeme udělat hned, tak aby třeba už dnešní psaní úkolů proběhlo v klidu a „bez emocí“ – tedy bez těch negativních, protože radost z dobře napsaného úkolu je určitě povolena 🙂

Všechny emoce jsou povoleny, i ty negativní :-). Prožívat negativní emoce nemusí nutně znamenat, že je budu pouštět na dítě. Pokud s nimi umím pracovat a uvědomím si, že jsem třeba unavená jako kůň a dítě po čtvrté napsalo špatně větu, tak se zastavím a odejdu, vydýchám to a třeba mě napadne nějaké smysluplné řešení situace, které mě v těch emocích nenapadlo.