Záhada odhalena: proč neumíme být asertivní?

Možná to znáte. Jste nespokojení v práci, jste přetížení, nevíte, co dělat dříve. Přesto ale máte problém s odmítáním dalších úkolů. Zatímco kolegové odcházejí přesně na konci pracovní doby, Vy pravidelně zůstáváte přesčas. Rozhodnete se situaci změnit – přečtete si knížku o asertivitě, případně se zúčastníte školení komunikačních dovedností. Doporučené principy se Vám zdají logické a těšíte se, až je využijete v praxi. Jenže … Když za Vámi přijde Váš nadřízený s prosbou, zda byste pomohli zaučit nového kolegu,  pocítíte stres, máte stažený žaludek. Nechce se Vám s úkolem souhlasit, přesto znovu úkol přijmete. Následně si svoji reakci vyčítáte, zlobíte se na sebe: „Proč jsem nedokázal odmítnout? Proč jsem hned souhlasil? Teď se tady z toho zblázním.“

Abyste dokázali efektivně komunikovat, domluvit se s druhými, přesvědčit je, vyjednat výhodné řešení,  potřebujete znát dva neurologické pojmy – limbický systém a neokortex. Dále si ukážeme na praktických příkladech, proč jsou tyto části mozku pro úspěšnou komunikaci tak důležité.

Co se stane, když Vaši komunikaci ovládne kůň

Limbický systém (zjednodušeně emoční mozek) je evolučně starší část mozku zodpovědná za emoce, vzpomínky a návyky. Jeho součástí je amygdala, která pečlivě a neustále sleduje informace přicházející ze smyslových orgánů, srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula a vyhodnocuje, jestli náhodou nenastala nějaká krizová situace. Pokud vyhodnotí, že je situace ohrožující, vyšle poplašné signály do dalších částí mozku a převezme kontrolu nad naším racionálním myšlením a jednáním (to celé proběhne velice rychle, ve zlomku sekundy). Výsledkem jsou potom často různé nefunkční komunikační strategie, které spadají do tří základních automatických reakcí na ohrožení:

  1. začneme druhého napadat, vyhlásíme protiútok
  2. začneme se bránit, případně se z komunikace stáhneme
  3. nebo ustrneme a nic kloudného nás nenapadne

Abyste si nemuseli pamatovat odborné názvy, využiju dále přirovnání emočního mozku ke koni – k bytosti, která má v sobě ohromnou sílu a když se splaší, umí ze sedla shodit svého jezdce (neboli racionální část mozku, kterou popíšu dále).

Ukažme si splašení koně na příkladě. Přijdete domů vyčerpaní po celém dni v práci, jediné, co si přejete je dát si nohy na stůl a na chvilku zavřít oči. Partner Vás přivítá se slovy: „No konečně…to ti to trvalo.. Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš jezdit autem – ve špičce to je mnohem pomalejší než kdybys jel/a tramvají. Co bude k večeři?“. Velice pravděpodobnou reakcí bude, že se neudržíte, amygdala převezme vůdčí roli, vyvolá emoční reakci a následně se uchýlíte (jak popsáno výše) k nefunkční komunikační strategii – k protiútoku, obraně a nebo ustrnutí. Takže třeba začnete na partnera křičet, ironicky mu odseknete, začnete mu vyčítat jeho chování a nakonec se pohádáte. A nebo se stáhnete z boje, půjdete udělat večeři, ale vnitřně budete nespokojení a naštvaní. Jakmile se emočně uklidníte, napadne Vás, že jste se mohli zachovat jinak, napadají Vás mnohem lepší výroky a přístupy.

Této situaci, ve které převezme kontrolu emoční mozek a amygdala říkám  emoční únos. Jinak řečeno – kůň Vás shodí ze sedla. Typické pro emoční únos je, že se v jeho důsledku zachováme nevhodně, nekonstruktivně a často naší reakce po uklidnění litujeme.

Kůň potřebuje jezdce

V předchozím textu jsem několikrát zmínila jezdce, který řídí emočního koně. V tomto přirovnání je jezdec evolučně nejmladší částí mozku, neboli neokortex. Ten nám umožňuje řešit problémy, plánovat a vyhodnocovat situace. Pomáhá nám pochopit druhého člověka, naslouchat mu, argumentovat a přijít na společně výhodné řešení. Pomocí neokortexu si uvědomujeme sami sebe a dokážeme se rozhodnout, jaké chování je pro nás v dané chvíli nejvhodnější, dokážeme zastavovat a měnit své reakce – včetně reakcí v emočně nabitých situacích. Neokortex nám pomáhá uvědomit si, že se nám děje bezpráví a pomáhá nám dobrat se k podstatě věci. Takže v situaci s kritizujícím partnerem dokážeme zůstat relativně v klidu, komunikovat náš stav a dobrat se k tomu, co bude k večeři.

Jak poznat, že máte „splašeného koně“?

Když to shrnu –  pokud se dostaneme do pro nás nepříjemné komunikační situace (a pro každého z nás se může jednat o jinou, například:

  • prodavačka nechce uznat reklamaci;
  • kolega Vám odmítá poskytnout důležité informace;
  • kolega nedodává práci v domluvené kvalitě či termínu;
  • partner Vás obviní z něčeho, za co nemůžete ;
  • děti nereagují na Váš požadavek atd.;

stane se často to, že se kůň splaší, jezdec z něj spadne a kůň si dělá, co chce, po všem dupe a ničí to (neboli volíme nevhodnou komunikační strategii v důsledku emočního únosu).

V případě s odmítáním úkolu v úvodu článku to je stejné – amygdala vyhodnotila, že odmítnutí nadřízeného je pro Vás ohrožující, spustila emoční a stresovou reakci, v jejímž důsledku jste úkol přijali. V klidu domova Vás potom napadne, že jste mohli nadřízenému ukázat vše, na čem pracujete a požádat ho, aby určil priority a vy jste tak získali čas na nový úkol. To Vás ale v daný emočně nabitý moment nenapadne, protože vůdčí roli přebrala amygdala. Mnoho těchto emočních reakcí se spouští automaticky, podle nahraných vzorců z dětství, a ani si je neuvědomujeme. Vědecké studie tvrdí, že na situace reagujeme automaticky podle starých naučených vzorů až z 95%.

Poznáte se v následujících nefunkčních komunikačních reakcích?

Agrese

  • Vyvolávání pocitu viny („Kvůli Tobě se nemůžu soustředit na práci.“)
  • Hodnocení a interpretace („Jsi „mouchy snězte si mě“, je Ti všechno jedno.” )
  • Popírání reality druhého („To co říkáš tak není. Nemáš pravdu.“)
  • Zastrašování („Naše firemní kultura je o vstřícnosti. Opravdu k nám se svým přístupem zapadáš?“)
  • Ironie a sarkasmus („Hlavně že máte titul…“)
  • Nevyžádané rady („Nejlepší bude, když budeš jezdit městkou hromadnou dopravou.“)
  • Přehazování odpovědnosti („Já za to nemůžu. Tuhle informaci jsi mi určitě neřekla.“)
  • Moralizování („Není od Vás ohleduplné, že tady bez dovolení větráte.”)
  • Věštění („Však ono se ukáže, že nemáš pravdu.“)
  • Zlehčování („Ty máš ale problémy… To bych chtěl řešit taky.)
  • Zevšeobecňování („Pořád chodíš pozdě. Nikdy po sobě neuklidíš.“)

Pasivita:

  • Stažení se z komunikace, ale s nepříjemnými pocity, prožívání bezmoci, vzteku
  • Odkládání komunikace s racionalizací („To teď nemá smysl řešit. On by to stejně nepochopil.“)
  • Pasivní agrese (vzdychání, převracení očí v sloup, mumlání si nesouhlasu, řešení problémů s lidmi, kterých se to netýká – pomlouvání)
  • Souhlas i s tím, co mi nevyhovuje
  • Přehnané omlouvání se
  • Přebírání zodpovědnosti i za to, za co nemůžu

 

A také věčné stálice v komunikaci:

  • Vytváření domněnek
  • Skákání do řeči
  • Dokončování vět za druhého

Jezdec na koni = efektivní komunikace

Cílem v komunikaci je, aby se emoční kůň ideálně vůbec nesplašil, a když ano, tak aby stále zůstal pod kontrolou našeho racionálního jezdce. Vypínač nevhodné reakce drží právě jezdec. Ten dokáže upravit naší reakci tak, aby odpovídala aktuální situaci a potřebám všech zúčastněných, funguje jako manažer emocí, zvažuje reakce před jejich uskutečněním, má schopnost zadržet pokyny k jednání vyslané amygdalou, dokáže racionálně posoudit, jaká reakce bude nejpřínosnější pro všechny zúčastněné.

Viktor Frankl (rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie) přednesl klíčovou myšlenku pro efektivní zvládání našich emocí: „Mezi podnětem a odezvou je určitý prostor. V tomto prostoru se nachází naše schopnost vybrat si reakci. V naší reakci pak spočívá náš rozvoj a naše svoboda.“

Skvělá zpráva tedy je, že nemusíme na základě naší emoční reakce jednat okamžitě, automaticky a často nefunkčně. Když zaregistrujeme, že se kůň plaší, můžeme se následně vědomě rozhodnout, jaká akce je pro nás přínosná.

Nejdůležitější krok ke zvládání emocí je udržet koně pod kontrolou – umět ho zastavit a rozmyslet si, co budu dělat dál.

Jak se udržet na koni a využít vhodné komunikační techniky budu postupně popisovat v dalších článcích v sekci na našem blogu „Asertivita a komunikace“.

Základem je ale sebepoznání – znát, v jakých situacích se mé emoce spouští, co mě startuje, stresuje a naopak – v jakých situacích zůstávám naprosto v klidu.

Ať zahájíte svou cestu ke klidné mysli a úspěšné komunikaci, zkuste následující cvičení:

Emoční deník

Založte si v počítači soubor, kupte si notýsek, pište si do poznámek v mobilu – je jedno, jaké médium zvolíte. Důležité je, abyste měli možnost zaznamenat Vaše pocity v souvislosti s komunikací a co je způsobilo. Zapisujte si:

  • S jakou náladou jste se probudili
  • Výrazné události, které se Vám během dne přihodily a emočně na Vás zapůsobily ať pozitivně nebo negativně
  • Jaký fyzický doprovod měly Vaše emoce (kde jste je cítili v těle)?
  • Jak emoce změnily Vaše chování a komunikaci?
  • Kteří lidé Vám dodali energii? Kteří ji vysáli? Čím to bylo?

Veďte si emoční deník alespoň po dobu jednoho měsíce. Pokud se stane vedení deníku Vaším návykem, můžete v zaznamenávání dále pokračovat a sledovat vývoj.

Velmi důležité je na konci každého týdne udělat souhrnné zhodnocení. Při něm totiž začnou být zřetelné opakující se emoce a s nimi spojené spouštěče, vzorce chování, které Vám škodí, lidé, se kterými byste se měli přestat stýkat či naopak ti, které byste měli zapojit více do Vašeho života. Zamyslete se nad následujícími otázkami:

  • Zažíváte některé emoce více než jiné?
  • Jaké situace/lidé ve Vás vyvolávají výraznější emoční reakce?
  • Jak můžu předcházet/oslabit negativní emoce?
  • Čím můžu podpořit větší zastoupení pozitivních emocí?

Častokrát si na konci dne nedokážeme emočně nabité momenty vybavit. Abyste si vytvořili návyk a naučili se na své prožívání a jednání zaměřovat,  nastavte si připomínky v mobilu, zhruba pětkrát denně. Jakmile dostanete signál, zastavíte se a sami sebe se v duchu zeptejte:

  • Jakou emoci v tuto chvíli cítím?
  • Kde v těle emoci prožívám?
  • Jaké myšlenky se mi honí hlavou?
  • Kdo je v mé přítomnosti?
  • Jakou činnost právě dělám? Pokud komunikuji – jak jsem s průběhem a výsledkem spokojená/ý?

Mnoho lidí s tréninkem končí proto, že zkrátka zapomenou. Nebo jsou v danou chvíli tak pohlceni nějakou činností, že se jim nechce. Nevzdávejte to. Stojí to za to. Časem se vám vnímání vlastních emocí a jednání zautomatizuje a nebudete žádné připomínky potřebovat. Budete se cítit a působit na druhé mnohem klidněji a vyrovnaněji. A hlavně, budete se umět zastavit i v emočně vypjatých situacích.

Nechcete čekat na články, ale rovnou získat praktické tipy k efektivní komunikaci a práci s emocemi? Přijďte na kurz: Asertivita v obtížných komunikačních situacích Chci se podívat

Pokud si přejete od nás dostávat inspiraci, přihlašte se k odběru našeho newsletteru, získáte zdarma kvalitní e-book na zvládání stresu a prevenci syndromu vyhoření Chci e-book a newsletter